Všechno zlé je k něčemu dobré

Johanku už znáte. A tak tedy víte, že doma neposedí. Naposledy si vyšlápla do hostýnských kopců. Má ten kraj moc ráda. To víte, holku z roviny kopce a výhledy z nich okouzlují pořád a stále.

Cestou z Podhradní Lhoty nejdřív pozoruje na jarních loukách skotačící jehňata. Je krásné sledovat dovádění bezstarostného mládí.

Cesta pokračuje do kopečků ke zřícenině hradu Nový Šaumburk ( nebo také Zubříč). V nedělním dopoledni je to poklidné a krásné místo.

A když se dívá dolů do krajiny, na majestátní rajnochovický kostel, dojde jí jedna věc. Nic z toho by neviděla, kdyby kolem pořád stály lesy. Teď, po kůrovci, požárech a zimních polomech jsou kopce holé. Ne mrtvé, protože všude kolem už raší stromky nové.

Takže za pár let, se tyto úchvatné výhledy opět uzavřou, skryjí lidským zrakům a toho, kdo bude procházet pod korunami nových stromů vůbec nenapadne, jaká krása je jeho očím skryta. Napadá ji, kolikrát se to už mohlo opakovat? Kolika lidem bylo dopřáno zastihnout krajinu neoděnou, v nedbalkách?

A stejné je to po celou další cestu – přes zříceninu Šaumburku, cestou na rozhlednu Kelčský Javorník.

Potom zase z kopce dolů, s výhledem na svatý Hostýn do Chvalčova a Bystřice pod Hostýnem. Výhledy, výhledy, výhledy.

Přesto, že je to přírodní pohroma, je v tom i cosi krásného a povzbudivého.