Kukuřici vidím všude

Už z předchozích článků víte, že od jara do podzimu pozorně sleduju, kde se vysazuje kukuřice a potom jak roste a prospívá odkaz. V tomto ohledu to byl rok opravdu příznivý. Z jara byl dostatek vláhy, léto bylo teplé a tak se stalo, že sklízet se dalo už koncem srpna (jinak je to většinou až první polovina září).

V mém okolí začíná být trochu problém vhodnou kukuřici – potažmo její listeny – sehnat. Tím, jak se omezují chovy skotu, klesá i podíl osetých polností kukuřicí. Naše místní družstvo v letošním roce plánuje zrušit poslední kusy kraviček a tak se trochu bojím, jak to bude dál. Nicméně loňská sklizeň byla opravdu pěkná, takže zatím je z čeho vyrábět.

Loni jsem v tomto ohledu trochu lenošila a víc si užívala odpočinku a cestování. Splnil se mi také velký sen – podnikla jsem se dvěma kamarádkami pěší cestu z portugalského Porta do španělského Santiaga de Compostela. Překrásných 300 kilometrů dech beroucích zážitků.

A samozřejmě, že i tady moje oko bloudilo po polích a kukuřici. Odrůdy, které by se hodily k výrobě panenek, už byly sklizené – přece už jen byla druhá polovina října. Obr 6 Ale právě se sklízela kukuřice na siláž. To snad ani nebyla kukuřice, ale stromy.

Někde dosahovala výšky až tří metrů! Jít takovým polem by bylo jako prodírat se džunglí.

Svoji Johanku  jsem tentokrát nechala doma. Přece jen to byla první moje cesta tohoto druhu a do batohu do letadla i potom na to putování se počítá každé deko váhy. Ale slibuju, že příště pojede se mnou.

Vím, že i v Portugalsku a Španělsku se figurky ze šustí – a nejen ty – vyrábí, ale přesto se mi nikde žádnou nepodařilo zahlédnout. Ovšem co se propracovanosti týká, jsou naše české a také slovenské panenky topkou! I v tomto oboru se dá říct: „Zlaté české ručičky.“